Jak to vidí panička
Psa jsem si přála už hrozně dlouhé roky... Ale buď na to nebyl ten správný čas nebo ta potřebná odvaha. Až jsem konečně v červenci roku 2008 prohlídla opět pár inzerátů... Domluvila jsem si jukandu a jela si plná nejistoty vybrat svou bambulku...
Měla jsem možnost volit ze dvou volných fenek a dvou pejsků. Avšak já chtěla jedině fenku, a tak se výběr velmi zúžil. První fenečka spinkala na zemi v koutku a byla naprosto klidná, tak nějak bokem od ostatních a dle chovatelů to byl samotář. Druhá byla velmi odvážná, živá... Přestože instinkt mi napovídal vybrat právě tu spinkající, vyhrála ona živější potvůrka.
Při druhé návštěvě se ke mně okamžitě rozběhla samotářská fenečka a téměř celou dobu u mě seděla. Pozorovala jsem štěnda venku, jak si hrají se svými sourozenci. Můj výběr se okamžitě změnil... Původní fenečka se ke mně vůbec nechtěla hlásit, netulila se, prala se s brášky a byl to šílený provokatér Naopak ona tichá, přítulná a klidná zlatá kulička za mnou běhala a tulila se, a to při každé mé návštěvě... najednou jsem měla jasno... Výběr se změnil tak, jak to původně radilo i srdíčko...
A proto je dobré dát vždy na svůj instinkt, hlas srdce, šestý smysl... ať už se to nazývá jakkoliv. Jsem šťastná, že Lexulku mám, ikdyž už dávno není klidný samotář, ale naopak divoké hyperaktivní šídlo A u mě se potvrdilo, že si nevybírá pán psa, ale pes pána
Jak to vidí Lexulka
Narodila jsem se s mnoha sourozenci, brášky i sestřičkami. V den, kdy přisla má panička, již víc jak polovina z nich měla své páníčky, kteří je navštěvovali. A mě bylo líto, že jsem pořád sama...
Ten DEN, to mi bylo 7 týdnů, jsem hajala bokem od svých sourozenců, bylo mi smutno... a pak přišla panička. Moc jsem jí chtěla říct, že chci být její rošťanda, ale nějak jsem se bála... A tak si pak vybrala mou sestřičku. Bylo mi z toho smutno a rozhodla jsem se o svou paničku náležitě bojovat. Když panička přišla podruhé, po třetí, rychle jsem za ní utíkala a ani jsem se od ní nehla. Neustále jsem jí dávala hlavičku do klína a snažila se jí říct, že k ní přece patřím JÁ... Nevěděla jsem, zda to pochopí, neboť já neumím lidskou řeč a panička neovládá tu psí. Ale naštěstí to panička hned pochopila A teď spolu trávíme krásné chvilky